Vojtěchův praporec ve vrbčanském kostele

Kolik dělí Vrbčany ležící kousek nad Kouřimí od Chlumce nedaleko Ústí nad Labem? Dneska po silnici 136 kilometrů čili necelé dvě hodiny autem, ale v raném středověku to musela být dálava. A přece ta dvě místa spojuje jedna jediná bitva, která se u zmíněného Chlumce odehrála 18. února 1126 a o jejíž české vítězství se Vrbčany nepřímo zasloužily.
Kdo míří od Českého Brodu ke Kolínu, nemůže si nevšimnout barokní siluety vrbčanského kostela, která se zdvihá vlevo nad červenými střechami domků. Jeho dnešní podoba pochází z přelomu 17. a 18. století, ale kořeny sahá hluboko do minulosti. Založení se přičítá svatému Vojtěchovi, který tak údajně učinil někdy kolem roku 990 - stopy svatostánku, tehdy zbudovaného v takzvaném otonském stylu, byly před 2. světovou válkou při rekonstrukci kostela nalezeny pod podlahou.

Podle pověsti tu byl po Vojtěchově smrti uschován jeho praporec, ale proč a jak se sem dostal, známo není. Daleko bohatěji se ovšem legendy rozpovídaly o roli, kterou sehrál v onom mrazivém únoru 1126.
Rok před tím usedl na knížecí stolec Soběslav I., což se velmi dotklo jeho bratrance Oty II. Olomouckého, který se jako nejstarší rodu považoval za právoplatnějšího panovníka. Zhrzený Ota se obrátil o pomoc k německému králi a římskému císaři Lotharu III. A protože Lothar měl v tu dobu se Soběslavem taky nevyřízené účty, rozhodl se vytáhnout do Čech Otovy nároky podpořit.

A tehdy právě zasáhl svatý Vojtěch. Jedné noci se ve snu zjevil knížecímu kaplanu Vítovi a poradil mu, ať Soběslav vyzdvihne jeho praporec, který "gest schowán w gedne djře w Wrbčanském kostele" a vytáhne s ním do boje. Tolik píše Dalimil, jiné prameny uvádějí, že dotyčný sen se zdál rovnou Soběslavovi. Ale ať tak či tak, důležitější je, že kaplan Vít se do Vrbčan vypravil a po dlouhém hledání v úkrytu za oltářem praporec s vyšitým znamením hvězdy našel. Soběslav ho dal upevnit na kopí svatého Václava a plný víry v podporu obou světců vytáhl Lotharovi naproti.

Pravda je, že německý císař nevolil ke svému vpádu nejlepší čas ani terén. Jeho vojska, osobně vedená Otou Olomouckým, mířila do Čech přes Krušné hory, kde jim únorový sníh a mráz sebraly téměř všechny síly. Pro Soběslavovu armádu, čekající u Chlumce, byla tak snadným soustem. Zdrcující vítězství Čechů ovšem legenda přičítá kromě Vojtěchova praporce i svatému Václavu, který se těsně před střetem zjevil nad hlavami bojovníků. Spatřil ho kaplan Vít i ostatní ozbrojenci, a nejen Václava. Těsně před světcem, sedícím na bílém koni, proletěl nad českými šiky velký orel, jako by je s rozepjatými perutěmi vedl do bitvy.

Kolik lidí u Chlumce ztratilo život? Těžko říct, i tehdy už fungovala manipulace s fakty. Jak píše František Palacký: "Němečtí letopisci praví, padlo tam 270 udatných a slavných bojovníků z přední šlechty v říši, v českých spisech souvěkých mluví se o počtu asi dvojnásobném, kdežto mezi Čechy jen prý tři vzácní mužové zahynuli. Obecný lid padlý z obou stran ani nepočítán."
Ota Olomoucký byl zabit mezi prvními, Lothar, zahnaný na blízké návrší, se nakonec vzdal, ale Soběslav ho brzy velkomyslně propustil. Co víc, ti dva se nakonec stali přáteli a spojenci.

Podle starých kronik se pak Vojtěchův praporec, v bitvě údajně strážený stovkou českých velmožů a kněží, do vrbčanského kostela vrátil. Od té doby ho nikdo neviděl. Je tam pořád? Pověst praví, že ano, kdesi pod oltářem nebo pod podlahou sakristie, kde čeká na svoji další příležitost. Až bude v Čechách zase hodně zle, přijede si pro něj sám svatý Václav a postaví se s ním do čela svého vojska, stále ještě spícího v nitru hory Blaník.
Jenže kdoví, jestli by do Vrbčan trefil, dávno vypadají jinak a ani kostel by nepoznal. Kolem roku 1200 byl románsky přestavěný, koncem 14. století k němu další stavební kapitolu připsala gotika, na přelomu 17. a 18. století ho zásadně proměnilo baroko.
Tehdy kostel navíc změnil původní zasvěcení Nanebevzetí Panny Marie - od první poloviny 18. století je zasvěcen svatému Václavu. A Vojtěch, jehož praporec Vrbčany tak zapsal do dějin? Někam se z toho vytratil...

http://cestovani.ihned.cz autor: Marie Trávníčková