Valečov kališnických pánů

Je naším nejrozlehlejším a nejsložitějším skalním hradem a každý, kdo dorazí k jeho mocným zdem, nemá důvod myslet si něco jiného. Očividně vyrostl v časech, kdy se víc cenila nedobytnost než pohodlí - koneckonců nejstarší zmínka o něm mluví v souvislosti s potyčkami, které v letech 1316 až 1318 vyvolával v kraji poněkud výbojný Vok z Rotštejna. Stavitelé Valečova důmyslně využili přírodní podmínky (jak ostatně bývá u podobných hnízd zvykem) a do skalních puklin vestavěli a na vrcholky skal dostavěli sídlo, které mohlo odolávat i s omezenými silami.
Od příběhu, který se tu odehrál, nás dělí víc než pět století, ale je v něm cosi pozoruhodně povědomého.
Majitelé hradu nepatřili k silným rodům, jako jimi byli okolní Markvartici, a měli dost co dělat, aby se proti jejich tlaku uhájili. Situace vladyků z Valečova byla o to těžší, že na ně doléhala i hospodářská rozpínavost cisterciáckého kláštera v nedalekém Mnichovu Hradišti. Možná to byl důvod, proč se počátkem 15. století bratři Bartoš a Bernart Valečovští připojili k husitské revoluci a zařadili se mezi nejužší tým Jana Žižky, který je oslovoval "slovutní stateční bratři, v Pánu Bohu nejmilejší". Zůstali při něm i v časech, kdy se legendární vojevůdce dostal do sporu s částí kališnických revolucionářů a jako protiváhu k Táboru stvořil ze svých nejvěrnějších nový svaz zvaný Malý Tábor. Možná oba, ale přinejmenším jeden z bratrů stál v roce 1423 po boku tehdy už slepého Žižky ve slavné bitvě u Malešova.
Ani jeden z bratrů se nedožil roku 1439, kdy jako trest za jejich věrnost Malému Táboru přepadl Valečov Jindřich z Vartemberka, hrad dobyl a Machnu, vdovu po kterémsi z bratrů, odvedl i se syny do vězení v Děčíně. Odtud je pustil, až když se Machna uvolila Valečov mu přenechat. Jenže rozvalený hrad se brzy vrátil do rukou původních majitelů a už po polovině 15. století ho znovu a výstavně dobudoval Vaněk Valečovský z Kněžmosta. Jím příběh kališnického naladění zdejších pánů pokračuje víc než zajímavě.
Vaněk patřil k nejbližším rádcům Jiřího z Poděbrad, byl v jeho vojsku, když Jiří v roce 1448 dobyl Prahu, čtyři roky nato ho budoucí král jmenoval podkomořím královských měst. Jenže kariéra ve službách kališnického panovníka nebyla to jediné, čím Vaněk vstoupil do dějin. Potomek bratrů Bartoše a Bernarta, nezištně věrných husitské revoluci, s nelibostí hleděl na poměry rozmáhající se v církvi podobojí. O způsobech, jimiž si vedla, získal zprávy z první ruky i jako člen komise, která revidovala porevoluční zmatený stav královských a církevních statků. Vaněk, znechucený kněžími, kteří kdysi kritizovali rozmařilost římské církve, hlásali návrat k čistotě, "zasadili se o tělo a krev boží", ale teď "pod tím zasazením hleděli sou a hledí vždy svého", sepsal slavný Traktát proti Rokycanovi, známý i jako Traktát o panování kněžském. Je to spisek dost vášnivý a valečovský pán si v něm servítky opravdu nebral. Kněží byli pro něj "dýmačové, kurevníci a buřičové", kteří "zbouřili lid... žádnému poddánu býti nechtěvše, než aby sami vládli, lid sobě a města podmanivše kvasili, hodovali, smilnili, kurvili a své ustavení aby ustavovali..."
Na rozdíl od některých historiků projevil Zdeněk Kalista v knize Cesta po českých hradech a zámcích pro Vaňkův ostrý Traktát dost pochopení. "Vskutku také zněl jako ortel nad celou revolucí: K čemu byla? Co pozitivního vytvořila? Na co byly všechny ty veliké oběti, které si vyžádala? Co zbývá z velikého programu, který si kdysi vytyčila? Odpověď na všechny tyto otázky u potomka a dědice hejtmanů Menšího Tábora vyzněla tragicky negativně." Kalista musel Vaňkův problém cítit živě, zmíněnou knihu čtenářům adresoval v roce 1969 a to už měl za sebou spolu s 20. stoletím srovnatelnou deziluzi z nejedné revoluce.
Jenže to ještě není onomu tak povědomému příběhu valečovských pánů konec. Mravokárného Vaňka vystřídal časem na jeho skalním hradě i v úřadě královského podkomořího švagr Samuel z Hrádku a Valečova. Byl to pán činorodý, u Vladislava II. Jagellonského dost oblíbený, ale v roce 1484 musel svůj slibný post opustit. Důvod? Věřme nevěřme - úplatkářství.
Neříkáme tomu dnes korupce? A nebyl to snad klasický sešup od krásné ideje přes rozčarování k "pragmatismu" v rámci jednoho jediného rodu?

http://HN.IHNED.CZ/ autor: Marie Trávníčková