Slavné i pozapomenuté výletní restaurace

Na výlety se nechodí proto, aby se něco objevovalo či poznávalo, ale aby se došlo do hospody. Není to nijak revoluční sdělení – jen připomenutí Cimrmanova odkazu. Šifru mistra Járy lze rozluštit v jeho divadelních hrách. A pozor! Není to žádná fikce, Cimrmanova propagace výletních hostinců se shoduje s poznatky archivních badatelů. Právě na přelomu 19. a 20. století se fenomén těchto specifických pohostinství zrodil.

Na turistických vycházkách lze zdolávat kopce, překonávat řeky, vypořádávat se s drsným počasím. A pak si užívat fyzickou únavu. To je ovšem podivínství. Připomeňme si dialog z Cimrmanovy hry Dobytí severního pólu. Výprava právě dorazila na severní točnu, a měla by se tedy dostavit radost z dosažení magického zeměpisného místa. Jenže ve skutečnosti na pólu něco chybělo:
Varel Frištenský: Já tomu možná nerozumím, ale za sebe bych řek, že tu nic tak extrovního nevidím. Když to srovnám třeba s tím výletem na Kokořín…
lékárník Vojtěch Šofr: Prosím tě, to se přece vůbec nedá srovnávat! Varel Frištenský: No ne, aspoň tam byly ty skály pískovcový, občerstvení… Co je tady? Prd.
Potvrzeno! Severní pól se s poctivým občerstvením nemůže měřit. Další z Cimrmanových her už má pohostinství přímo v názvu. Ve slavné Hospodě na mýtince se hned v úvodním monologu hostinského dovídáme, že je-li někde hostinec, Češi si k němu rychle cestu najdou:
Hostinský: Notář mi vyprávěl, že dědeček byl vyhlášený samotář. Lidem se vyhýbal a nikoho kolem sebe nesnesl. Ale odjakživa toužil stát se hostinským. Nejdřív si otevřel hospodu u silnice na Písek. Ale chodili mu tam lidi. Pak si najal hostinec v Opočně, zas mu tam chodili.
Oblibu hostinců coby výletních cílů potvrzují od konce devatenáctého století také obecní kroniky. Byla to doba hospodářské konjunktury, měšťanský život zažíval rozmach a nedělní vycházky začínaly být spojovány s obědem v hojně zřizovaných výletních a zahradních restauracích. Byl to vlastně takový komplexní nedělní balíček volnočasových aktivit: procházka na čerstvém vzduchu utužující zdraví a podporující trávení, setkání s přáteli a chutný oběd bez vaření a umývání nádobí.

Co musí splňovat výletní hostinec
Výletní hospoda ve městě – pražská restaurace Klamovka Za vzorový příklad klasického výletního hostince může posloužit dodnes fungující pražská restaurace Klamovka nedaleko Plzeňské ulice na hranici Košíř a Smíchova. Psal se rok 1895, když zdejší anglický park koupil starosta Košíř Matěj Hlaváček a otevřel zde zahradní restauraci. Návštěvnost svého podniku nechtěl ponechat náhodě, a proto nechal ze Smíchova postavit za své vlastní peníze elektrickou dráhu.
Hlaváčkův smělý projekt byl sice ve své době prodělečený, ale dnes, o sto let později, přiváží tramvajová linka číslo 9 ke Klamovce stovky žíznivých a hladových návštěvníků. Okolní zástavba sice smazala punc hospody za městem, stojící mezi vinicemi, ale i tak splňuje dnešní Klamovka hlavní rysy výletnického hostince:
- Kromě samotného lokálu má i zahrádku s velkým počtem jednoduchých stolů. Lze přijít v oblečení městském i turistickém.
- Sportovci jsou vítáni. Kdo má chuť, může si tu na hřišti zahrát nohejbal a je tu kde opřít jízdní kola.
- Děti ani psi nevadí. Mohou běhat v přilehlém parku.
- Dobré pivo, točená limonáda, osvědčená česká kuchyně.
Vypadá to jako samozřejmost, ale právě tyto drobnosti oddělují běžné restaurace od těch poctivých výletních. K čemu je sice dobře vedený podnik s ubrusy na stolech, když početnější společnost, která právě dorazí před blížící se bouřkou, nemůže srazit stoly k sobě. Výletní hospodě nevadí hosté posedávající před lokálem a zakusující ke koupenému pivu vlastní svačinu. Ve stejné době, kdy se rodil věhlas Klamovky, byl pro výletůchtivé Pražany zbudován i hostinec U Kroka pod Vyšehradem v dnešní Vratislavově ulici. Pozor! Neplést s vinárnou téhož jména v ulici Vyšehradské, ta se historií sahající až do roku 1895 chlubit nemůže. Na výletnickou tradici z devatenáctého století navazuje dnešní podnik například poctivou koprovou omáčkou s hovězím a knedlíkem za devadesát korun.

Daleko od města
Může padnou námitka, že pražské výletní hostince nejsou ty pravé „hospody na mýtince“, zřízené daleko od civilizace v hlubokých lesích. Za prototyp takového podniku může posloužit hostinec Amerika ve vesnici Křinice v Broumovském výběžku. Založen byl rovněž na přelomu devatenáctého a dvacátého století, aby měšťané z nedalekého Broumova měli kam v neděli vyrážet, a v Křinicích stojí dodnes. Hostinská lavina se koncem devatenáctého století prohnala i Moravou. Kde byla pěkná příroda, tam místní lidé vytušili příležitost. Přivést do kraje městské turisty znamenalo zajistit sobě i dalším generacím prosperitu.
Železniční trať z České Třebové do Brna se ve své druhé polovině zakusuje do křivolakého údolí řeky Svitavy, jehož strmé stráně jsou porostlé hustými lesy. Zcela právem si tato romantická krajina vysloužila pojmenování Moravské Švýcarsko. Trať prochází také městečkem Bílovice nad Svitavou a místního mlynáře Julinka, který tu provozoval pekařství, napadlo, jak svou živnost pořádně podpořit. Dráze přidal peníze na to, aby v Bílovicích zřídila železniční zastávku, a drážnímu úředníkovi zařídil bydlení i plat. Vložené peníze se brzy vrátily.
Osm víkendových vlakových spojů přiváželo z Brna do Bílovic stovky turistů, kteří mířili do nově otevíraných hostinců. Jen co člověk vystoupil z vlaku, vedla ho kaštanová alej do vycházkového parku, ve kterém byl zbudován výčep s krytou verandou. Dnes v těchto místech stojí myslivecká klubovna. Na výletnickou tradici ale navazuje restaurace zřízená v sokolovně v Palackého údolí, kde je možné se i dnes občerstvit.

Různé tváře téhož
Neexistuje žádný oficiální certifikát, který by restauracím přiděloval statut „výletní“, tak jako se dříve kastovalo podle oficiálních cenových skupin. Výletní hospoda je zkrátka ta, kde se výletníci cítí dobře. Jak rozdílných podob může nabrat na jednom výletu, lze doložit túrou v Bílých Karpatech.
Hospoda Sáva ve vesničce Žítková nad česko-slovenskou hranicí je vlastně jen obyčejný výčep, který kromě piva nabízí ještě kořalku, limonádu a v létě nanuky. Pak už nic. Dřevěné lavice před vchodem jsou sprahlé sluncem a neobsluhuje se tady. Zato se na vás ale nikdo nezlobí, když si k pivu vybalíte vlastní svačinu nebo si ji přinesete ze sousedního konzumu. Není to tu žádná oslňující romantika, ale když člověk pod modrou oblohou stoupá od údolní hráze na potoce po travnatých loukách a na kopci si otírá zpocený zátylek, je za takový výčep rád. Nikde jinde v blízkém okolí žízeň neuhasí.
Otevřeno tu je i při malém provozu každý den od poledne až do večera. I když hostinec stojí přímo u silnice, je to cimrmanovská hospoda na mýtince. Málo hostů, dnešek tu vypadá stejně jako dny před pěti i deseti lety. Ale pocestný se tu občerství. A kdyby z nebe spadl vzduchoplavec, obslouží ho tady taky. Svůj půvab toto místo má. To u motorestu Rasová hučí široké pneumatiky kamionů, které po silnici E50 pospíchají z Uherského Brodu do Starého Hrozenkova a dále na Slovensko. Od Hospody Sáva to je pouze pět kilometrů vzdušnou čarou, ale přesto je to jiný svět: čilý provoz na silnici i v lokále, sotva jedno auto odjede z parkoviště, už tu zastavuje další. Přesto i takový motorest si označení zaslouží. Není opuštěně romantický jako hospoda v Žitkové, ale vaří tu tak chutně, že kdyby člověk bydlel nedaleko, mohl by s klidným svědomím prodat kuchyňský sporák. Jahodové knedlíky, karbanátek s bramborovým salátem nebo hovězí s rajskou omáčkou. To jsou důvody, proč se i na první pohled obyčejný motorest může stát závěrečným cílem turistického výletu. A dalších pět kilometrů a zase úplně jiná hospoda, a přesto výletní. Pod Mikulčiným vrchem, na stráni otočené už ke Slovensku, stojí na samotě chata Jana. Je tu čerstvý vzduch a není tu signál pro mobilní telefony. Původně tu bydleli pohraničníci, ale po rekonstrukci slouží chata turistům.
Její chloubou je velká dřevěná terasa s romantickým výhledem do údolí. Nad krajinou už zapadá slunce, ale ve sklenicích na stole září natočené pivo. Když přijde večerní chlad, zatopí se v restauraci v krbu. Jen kdyby se v kuchyni tolik nesmažilo ve fritovacím hrnci. Jeden výlet, tři různé hostince připravené občerstvit turisty. Záleží na osobním vkusu každého, jak bude navštíveným restauracím sám přidělovat označení „výletnická“. V následujícím přehledu občerstvovacích tipů proto najdete jak hostince na samotách, tak podniky s rušným provozem. Pohostinství slavná i méně známá. Spojuje je ale to, že samy o sobě se mohou stát cílem výletu a prověřily je už početné skupiny skupiny výletníků.

Dívčí skok v Divoké Šárce
Už od rakousko-uherského mocnářství chodí Pražané do Divoké Šárky ochutnávat romantiku divokého údolí, ve kterém si skrz buližníkové skály prorazil cestu Šárecký potok. Dojmy si pak výletníci sdělují v restauraci Dívčí skok. Sedí se pod střechou i na zahrádce pod stromy, k nepasterovanému pivu ze Svijan se přikusují párky a klobásy. Cyklisté v barevných dresech se u výdejního okénka potkávají se slečnami, co nosí sluneční brýle vetknuté do vlasů a na šíji mají ledabyle splývající bílé kabely sluchátek od mp3 přehrávačů. Za nimi stojí ve frontě trpělivě manželé v penzi, kteří pamatují ještě předválečnou slávu Dívčího skoku. Na dohled od hostince je malebné koupaliště s vodou studenou i v nejparnějším létu. Otevírací dobu zahradní restaurace určuje obloha. Je-li pěkné počasí, mají tu otevřeno každý den. Když prší, je hospoda v provozu pouze o víkendu.

Jurkovičova dřevěná secese
Další příběh ze zlatých časů výletních restaurací. Ještě v osmnáctém století patřilo sedlo pod vrcholem beskydského Radhoště poustevníkům. Bylo to tiché místo určené k meditacím a rozjímaní a stávala tu jen dřevěná kaple a poustevna. V roce 1782 ale výnos císaře poustevnictví zrušil, o dva roky zemřel poustevník Felix, sto let byl pod Radhoštěm relativní klid a pak to propuklo... Nejstarší český turistický spolek z Frenštátu Pohorská jednota Radhošť koupil pozemky u rozpadlé poustevny a v roce 1891 na nich postavil jednoduchou útulnu Pústevňa. Jenže ta byla brzy početným turistickým výpravám malá, a tak spolek požádal místního stavitele Michala Urbánka, aby na oblíbeném výletním místě postavil další osvěžovny. Jeho zaměstnanec, architekt Dušan Jurkovič, se s úkolem vypořádal znamenitě. Věděl, že výletníci zdolávají beskydské vrchy nejenom kvůli zdravému pohybu, ale také z touhy po romantice. A tak jim připravil dvě roubené stavby vycházející z lidové architektury a evokující atmosféru malebných horských chalup. Jako moderní a progresivní architekt ale lidové prvky převedl do secesního slohu. Slovanský charakter podtrhly i názvy restaurací a ubytoven – Libušín a Maměnka. A v případě Libušína se přidala i malovaná výzdoba navržená Mikulášem Alšem. Po první světové válce přibyl na Pustevnách horský hotel Tanečnica, ve kterém v roce 1928 nocoval i československý prezident T. G. Masaryk. Dnes jsou Pustevny národní kulturní památkou a je pravda, že při pěkném počasí tu je lidí jako v čase vítání Masaryka. Ale také je pravda, že je tu pořád hezky a že se tu výborně vaří. Česnečka s osmaženým chlebem a bramborový placek s kysaným zelím na uzené slanině jsou mnohem lepší svačina než krajíc chleba s vejcem uvařeným natvrdo přineseným v batohu. Kdo půjde na Pustevny pěšky a bude mít pořádný hlad, toho by měl uspokojit valašský kontrabáš, bohatýrská porce klobásy, zelí, brambor a pohanky. Velkou nevýhodou Libušína je, že kdo sem bude chodit na výlety pravidelně, zcela jistě ztloustne.

Monaco obklopené stromy
Jsou-li Pustevny výletnické místo velké jako dlaň, pak Monaco nedaleko východočeských Slatiňan je velké jako nehet prostředníčku. Malá dřevěná restaurace se zdobenou věžičkou, tmavě hnědým obložením a bílou mřížovanou krajkou oken byla na okraji slatiňanského lesa postavena před sto lety a dodnes patří mezi povinné zastávky při vycházce kolem místního zámku. Ten je od Monaca vzdálen asi čtvrt hodiny pohodlné chůze a cesta vede mezi pastvinami pro starokladrubské koně chované v místním hřebčíně. Původní, filigránsky zdobená dřevěná okna už sice vystřídal plast, ale to výletníkům nevadí. Za pěkného počasí se beztak sedí na venkovní zahrádce a mezi lavicemi se proplétají děti, cyklisté i atletičtí běžci, kteří tu trénují na tradiční lesní běh, zdejší Velkou cenu Monaca. Šlechtický nádech má toto Monaco pojištěné hned dvakrát. Kromě regulérního zámku s hipologickým muzeem je v lese za restaurací ukrytý ještě hrad. Tedy přesněji – hrádek zvaný Kočičí. Jeho věže jsou vysoké asi jako postava dospělého člověka a na malé skalce byl postaven pro zábavu dětí ze zámku. Šiškové války se tu odehrávají dodnes.

U rozvědčíka
Na prostorné zahrádce pro několik stovek hostů se u bíle omítnutého stavení v údolí Berounky potkávají sportovci se čtenáři. Hospodu U rozvědčíka proslavila jak její poloha na břehu řeky, příznivá pro vodáky a cyklisty, tak zmínky v knihách Oty Pavla, který sem s rodiči a sourozenci jezdil na letní byt. „Přijely spousty trempířů, čundráků, vandráků a kovbojíčků a z tiché hospůdky udělali peklo hodné západu,“ napsal o víkendovém provozu Ota Pavel. Jeho líčení má nadčasovou platnost. Vydaří-li se počasí, vypadá to ve volných dnech U rozvědčíka právě takhle. Od Křivoklátu přijíždějí cyklisté, u levého břehu Berounky přistávají kánoe a vedle stolů si opírají pruty rybáři. Nikomu nevadí, že nabídka jídel je vystavěná v minimalistickém duchu. Svíčková, guláš nebo pečené vepřové, to vše s knedlíkem. Další rozšíření jídelního lístku se liší podle momentální denní nabídky. Výčepní točí sedm různých piv a k tomu ještě kofolu a červenou malinovku. Na zahrádce se neobsluhuje, pro pití se chodí k okénku. Pevnou ruku a ostrý zrak lze po vypitých pivech testovat u terče se šipkami. Kdo se poněkud „zapomene“ a má s sebou spacák, může přenocovat v přístřešku nad terasou a s přicházející nocí vzpomínat na dobu mezi světovými válkami, kdy zdejší rodák a voják-rozvědčík Jaroslav Franěk dostal nápad postavit u řeky výletní restauraci. Sny pomůže přivolat třeba úryvek z knihy Oty Pavla Jak jsem potkal ryby: „...Na ryby jsem šel na Skřivaňský potok. Sem jsme už jezdili v době, kdy jsem se vozil v bílém kočárku a přitom cucal dudlík. Na tom krásném potoce se kdysi usídlil bezvadný chlap, Jarka Franěk se svou ženou. Býval rozvědčíkem v Indočíně, v Anamu. A když se vrátil, tak tu na rozcestí šedivých silnic pod Nezabudicemi postavil dřevěný stánek s pivem, rumem a žlutou limonádou a nazval jej Anamo. Natřel ho nahnědo a o kus dál na potoce postavil zděnou restaurací U Rozvědčíka. Celý život zůstal srdcem rozvědčíkem, až mu Němci to srdce zabili za války ve věznici Plötzensee...“

Obecná škola pod Skalou
Jméno malé obce v hlubokém údolí říčky Loděnice chutná jak film pro pamětníky a voní prvorepublikovými romány – Svatý Jan pod Skalou. Kdyby ji chtěl malíř zpodobnit, vystačí si s jednoduchou paletou a několika tahy štětcem. Sytě modrý pás na oblohu, pod ní oslnivě bílá vysoká skalní stěna, po stranách zelená hradba lesů a úplně dole, ve skalnatém stínu, několik červených střech. Nakonec smočit štětec do černé a temeno skály ozdobit siluetou kříže. Kdo zdolá stošedesátimetrové převýšení mezi návsí a vyhlídkou u kříže a vrátí se dolů do vesnice, může se zastavit v restauraci Obecná škola. Ač je to podnik nový, působí dojmem prvorepublikovým. Žádné barevné neony nebo křiklavé poutače, interiér střídmý a díky velkým oknům prosvětlený. Od středy do neděle se otevírá už v jedenáct hodin.

Posezení nad Olomoucí
Ve Svatém Janu pod Skalou je výletní hostinec dole v údolí, na Svatém Kopečku u Olomouce naopak vysoko nad krajinou. K poutním místům patří hospody odjakživa. Po občerstvení víry a ducha bylo zapotřebí osvěžit i tělo. Klášter byl na Svatém Kopečku založen už v jedenáctém století a od konce století devatenáctého stojí poblíž barokního chrámu Navštívení Panny Marie hostinec, jehož současný název je Chalupa na schůdkách. Hostinec to není špatný, hlad tu člověk zažene, ale označení výletní balancuje na hraně. Interiér je příliš nóbl a hra na „chalupu“ je až moc čitelná. Výletník v zaprášených botách se u čalouněných židlí může cítit trochu nesvůj. Ale jako cíl nedělních výletů hostinec slouží. Od chrámu je okouzlující vyhlídka na Olomouc, opačným směrem vede cesta k zoologické zahradě.

Ve vybrané společnosti na Gruni
Výsadní postavení mezi výletními hostinci má beskydský hotel Charbulák na Gruni. Zatímco většina turistických hospod má tradici přibližně stoletou, rodina Charbuláků provozuje svou restauraci s hotelem už dvě stě let. Dřevěné patrové stavení s obytným podkrovím je zvenku nenápadné. Tmavě hnědá namořená prkna, bílé rámy oken, červená plechová střecha. Poklad se ukrývá uvnitř, v kuchyni. Zdejší domácí strava sem nalákala tolik celebrit, že by leckteré mnohahvězdičkové hotely musely spojit své knihy hostů, aby mohly Charbuláku konkurovat. Na Gruni usedli ke stolu například skladatel, houslista a dirigent Rafael Kubelík, egyptolog František Lexa, objevitel polarografie Jaroslav Heyrovský, kávový magnát Julius Meinl, spisovatel Vladislav Vančura, básník Petr Bezruč, herec Hugo Haas, herečka Zita Kabátová, spisovatel a hudební kritik Josef Bohuslav Foerster nebo malíř Otto Holas.

Šámalova chata
Nejen prostý lid, ale i hlavy států mají výletnické choutky. Vyprávět by o tom mohla takzvaná Šámalova chata neboli zámeček Nová Louka nedaleko Bedřichova v Jizerských horách. Dřevěnou roubenku, které vzezření zámku dodává věžička a mansardová střecha, nechal v polovině devatenáctého století postavit hrabě Clam-Gallas. Před ní stávala na samotě uprostřed lesů vila podnikatele J. J. Kittela, který na Nové Louce založil v polovině osmnáctého století sklářskou huť. Od roku 1928 začal lovecký zámeček sloužit jako rekreační místo členů vlády a k častým hostům patřil kancléř prezidenta republiky Přemysl Šámal. Všem turistům se Nová Louka otevřela po listopadu 1989 a pro svou strategickou polohu na rozcestí pěších, běžkařských i cyklistických tras patří mezi nejvíce navštěvované restaurace v Jizerských horách.

Farma sosna: pro velký zájem zavřeno
Zatímco Šámalova chata má honosný původ a státnickou minulost, horská farma Sosna na Vlašských boudách v Krkonoších byla založena jako ta nejprostší osvěžovna. Kakao z nadojeného mléka, krajíc chleba s tvarohem, jogurt a borůvkový koláč. Agroturistika byla na počátku devadesátých let vnímána jako laskavé pojmenování podivínství Holanďanů a na výletech bývala větší pochoutkou než chleba s čerstvým tvarohem krůtí prsa s broskví. Manželé Sosnovi předvedli na krkonošské stráni skutečný gastronomický franšízový koncept: na trávě u horské chalupy je potřeba rozmístit několik ohoblovaných kmenů, které poslouží jako lavice a stoly. Za ohradou se musí volně pást krávy, občas je potřeba, aby zabučely. Trávník musí být divoký, se sedmikráskami a pampeliškami. Sem tam trs šťovíku. Za okny chalupy kanafasové záclonky, u stěny vyrovnané naštípané dřevo na zimu. A to hlavní – čerstvé mléko, čerstvý chléb, domácí jogurt. To stačí, aby lidé dobrovolně stáli ve frontě u malého výdejního okénka a třásli se nervozitou, zda na ně ještě vyjde borůvkový koláč. Bez reklamy, díky turistické šeptandě, se z horské farmy stal fenomén a byl jím až do loňského léta. Kvalita a věhlas přiváděly na farmu stále více a více výletníků, až manželé museli farmařit i v noci, aby přes den stíhali připravovat a prodávat svačiny. Vybudovali výletnickou hospodu, kterou pohřbila její vlastní sláva. Před rokem narostla fronta u okénka do takové délky, že Sosnovi řekli „Dost!“, s pohostinstvím skončili a vrátili se naplno k farmaření. Krávy se v tom malebném koutě pasou dál, ale kdo si tu chce odpočinout, musí si letos přinést svačinu vlastní.

V Kuněticích u přívozu
Býval to obyčejný vesnický výčep, teď je to vyhlášený podnik. Výletnickou slávu si hospoda U přívozu v Kuněticích nedaleko Pardubic vybudovala krok po kroku. Začalo to občasnými zastávkami chatařů, kteří okolo projížděli ke svým zahrádkám na břehu Labe. Pak si pivo a tlusté slané tyčinky začali kupovat cyklisté. Hlavní sál starého stavení býval vlhký a chladný, což sice svědčilo pivu, ale hosty to vyhánělo ven. Posedávali na betonové terase nad řekou nebo na travnatém břehu. Kdo projížděl po nedalekém mostě, viděl je jako živé oznámení toho, že U přívozu je otevřeno. Do Pardubic to je z Kunětic necelých deset kilometrů, což je šikovná vzdálenost na pěší i cyklistický výlet. Hostů U přívozu začalo přibývat, a když se z města postavila na levém břehu řeky cyklostezka a později se přidala i asfaltová trasa po protipovodňovém valu na břehu pravém, proud výletníků zhoustl. V hospodě se k pivu a limonádě přidaly nanuky a u terasy zbudovali majitelé zahradní gril. K hospodě začal z Pardubic zajíždět výletní parník a ke kolům opřeným o zeď se přidaly i motorové čluny bohatších chatařů uvázané u přistávacího pontonu. Možná že se tu jednou dočkají i pověstného vzduchoplavce, kterému ušel plyn...

http://cestovani.ihned.cz autor/ři: David Macháček, Foto Zuzana Šmajlerová