O zásmuckém pánu a srdci Rudolfa II.

Český národ je údajně sbírkou lidí mírných, opatrných, bez velkých vášní. Stejně vyhlíží česká krajina: žádná dramatická vrásnění.
Z té kategorie jsou i Zásmuky ležící na trase z Prahy do Kutné Hory. Zdá se, že jediné drama, které tu člověk může zažít, je jízda po rozbité vozovce serpentinami vzhůru do kopce. Ani bílý zámek, rozložený na jeho vrcholu a hledící poklidným krajem kamsi ke Kouřimi, nesignalizuje, že by snad s jeho minulostí mohlo být spojeno něco divokého. A přece jeden z dávných majitelů sehrál hlavní roli v historce, která zavání téměř hororem.
Všechno vlastně začalo Janem starším Vchynským z Vchynic, vlastníkem několika panství, mezi něž se roku 1583 zařadily i Zásmuky. Ačkoli patřil k významným protestantům, těšil se přízni císaře Maxmiliána, z jehož pověření zastával post karlštejnského purkrabího. Roku 1577 při Maxmiliánově pohřbu byl jedním ze dvou rytířů, kteří před rakví doprovázeli korunovační klenoty.

S Rudolfem II. už Jan, muž "řeči svobodné a smělé", tak dobře nevycházel. Především kvůli intrikám, které proti němu rozvinul Jiří Popel z Lobkovic - ten císaři přičinlivě nahlásil jakýsi Vchynského výrok, že karlštejnského děkana by měli jmenovat čeští stavové, nikoli panovník. Takové znevážení císařského majestátu prchlivého Rudolfa přirozeně rozzuřilo, Janovi zakázal přístup ke dvoru a Vchynský chtě nechtě pochopil, že je třeba císaře odprosit. A to doslova na kolenou, na která musel před císařem padnout hned dvakrát. Od tvrdšího potrestání ho zřejmě v roce 1599 zachránila smrt, ale i tak se šeptalo, že mu do hrobu pomohl jed.
Janův syn Václav otcovo pokoření Rudolfovi nikdy nezapomněl, a neodpustil mu ani to, že císař i jeho při té příležitosti zbavil titulu nejvyššího lovčího. A protože po otci zdědil kromě Zásmuk i prudkou povahu a pýchu, daly se čekat problémy.V odvetu se nejen zařadil mezi stavovskou opozici, ale rovnou se připojil ke stoupencům Rudolfova soka Matyáše.

Když Matyáš po Rudolfově abdikaci nastoupil na český trůn, Václavovi se samozřejmě řádně odměnil. A zatímco hvězda mladého Vchynského stoupala, Rudolf v osamění umíral. Ráno 20. ledna 1612 vydechl naposledy. Což komorník chtěl z taktických důvodů ještě chvíli utajit a dál nosil do excísařových komnat jídlo, pití a léky, ale Václav Vchynský spolu s Adamem z Trautmannsdorfu si razantně vynutili vstup dovnitř a pravý stav věcí všem odhalili.
Téhož odpoledne se pak za přítomnosti řady významných osobností konala pitva a zásmucký Václav Vchynský při ní sehrál onu skandální, poněkud drastickou scénu, která ho zapsala do dějin. Dychtivě si počkal, až bude tělo císaře otevřeno, a "dostav do rukou srdce jeho, že jest ze zazlené proti nebožtíkovi nevážnosti v ruce své stiskl, až krev z něho vypištěla, ta slova propověděv, že aspoň tak pomstil se nad úhlavním nepřítelem svým a nebožtíka otce svého, kterýž obou dvoum nic dobrého nepřál, ale usiloval je do konce zkaziti..." Tak to alespoň zapsal Pavel Skála ze Zhoře.

Jenže tím Václavovy životní průšvihy nekončily. Koneckonců, staré záznamy ho líčí jako "muže smělého, rezolutního, který dovedl vytčeného cíle se domáhati i prostředky méně čestnými, což zavinilo, že od mála byl milován, ale od mnohých nenáviděn a obáván". Nakonec si znepřátelil i Matyáše, kterého nejen popudily Vchynského pyšné řeči a la "Co je císař, to jsem já", ale dodatečně i zpráva o tom, jak Václav při pitvě udeřil Rudolfovým srdcem o stůl. Vchynský byl odsouzen k doživotnímu vězení, ze kterého ovšem uprchl. Na jeho hlavu byla vypsaná vysoká odměna, ale přežil i to, a také další politické konflikty, a další vězení. Nakonec, zřejmě zklidněný a polepšený, v roce 1626 zemřel v Brně. Jenže pověst neurvalce ho provázela i po smrti - vyprávělo se, že vstává z hrobu a dáví lidi.
Zásmucký majetek po něm zdědil syn Jan Oktavián a jím zdejší dramatická historie Vchynských, kteří si od konce třicetileté války začali říkat Kinští, skončila. Roku 1635 se tu usadili Šternberkové a vnesli sem poněkud vyrovnanější povahy. Ostatně, s výjimkou druhé světové války a časů socialismu tu sídlí dodnes.

http://HN.IHNED.CZ autor: Marie Trávníčková