Kolínská zvonice a její požáry
Dne 26. října 1869 zcela shořel kryt zvonice u kolínského chrámu sv. Bartoloměje a jistý Paroubek tak přišel o střechu nad hlavou i veškerý majetek. Paradoxní na tom je, že právě tento pán působil na věži jako hlásný a jeho posláním bylo mimo jiné hlídat, jestli někde ve městě neřádí ohnivý kohout. Život je vtipálek.
Požár z roku 1869 nebyl ovšem jediný, který kdy zvonici poškodil, do její historie se jich pár vešlo. V těsné blízkosti gotického chrámu stojí už od roku 1504, ostatně, každý se to může dočíst na desce vsazené do její zdi. Dokonce víme, proč ji mistr Bartoš z pověření města postavil: zvony, původně zavěšené v severní věži kostela sv. Bartoloměje, při pohybu narušovaly tamní statiku, a tak bylo třeba zbudovat pro Ptáčka a Mieška zvláštní zvonici.
V té době jako stanoviště hlásných a městských trubačů zdaleka ještě nesloužila, ti hlídali město z galerie spojující obě kostelní věže. Nová hranolová zvonice plnila jen to, co sliboval její titul. Visely tu zvony, které vedle dalších úkolů měly rozhánět černá mračna. S úspěchem? Jak se to vezme. Je zaznamenáno, že v roce 1694 věž zasáhl blesk a zvoníka popálil, a v roce 1745 za silné bouře zvoník dokonce z věže vypadl a zabil se.
Sousední gotický chrám, mimochodem skvostné dílo Petra Parléře, sloužil od 15. století protestantům, takže zvony i ve zvonici byly dlouho zavěšeny "po husitském způsobu" čili kalichem obrácené vzhůru a zvonilo se na ně šlapáním. Jejich rebelantskou polohu zvrátil až roku 1756 děkan Ditman, zvony se otočily dolů a zvoník opět klasicky tahal za provaz. Hned následující rok takto vyzváněl na oslavu vítězné "bitvy u Kolína", ve které vojska Marie Terezie porazila pruskou armádu.
Jenže uplynulo čtyřicet let a zase tu řádil oheň. 24. července 1796 jakýsi Jan Zima, hlídaje v centru Kolína třešňový sad, vystřelil po hejnu neodbytných vrabců, jiskra z pušky dopadla na došky nedaleké stodoly a rozhořel se požár, který sežehl téměř celé město. Plamenům neušel ani chrám sv. Bartoloměje a zvonice, zničeno bylo pět zvonů, mezi nimi i Ptáček a Miešek.
Jenže osudový oheň spálil i galerii mezi kostelními věžemi, odkud hlásní do té doby hlídali město, a tak roli městské hlásky nadále převzala právě zvonice. Nahoře ji obehnal dřevěný ochoz, pod střechou se zabydlel hlásný, odtud na ochoz vycházel a bedlivě sledoval, jestli se neženou mračna, nepřátelé... plameny.
Ty skutečně přišly, dokonce přímo do zvonice, a v roce 1869 připravily o majetek už zmíněného hlásného Paroubka. Tři roky nato se věž dočkala další zásadní rekonstrukce. Vedl ji architekt Josef Mocker, který v tu dobu (a v duchu svého oblíbeného historismu) řídil i přestavbu chrámu sv. Bartoloměje. Ve věži se pak usadilo šest zvonů, vesměs ulitých pražským zvonařem Janem Václavem Kühnerem.
A tak opět zvonily, ve zvonici i v samém chrámu. Ze slitků, zbylých po požáru v roce 1796, byl ulit Jan Pavel, Florián, Jan Křtitel zvaný Johanka, Ježíš zvaný Kohoutek, a také Bartoloměj, ulitý z trosek nejslavnějšího z kolínských zvonů, Vužana, po staletí považovaného za posla dobrých zpráv...
V chrámu i ve zvonici vydržely do první světové války, kdy už nepadly za oběť ohni, ale rekvizicím. Některé byly odvezeny neznámo kam, některé prostě jen tak rozmlácené. Znovu k životu je vzbudil v roce 1927 zvonař Rudolf Perner, ale s dalšími rekvizicemi přišla 2. světová válka a z šestice zvonů, které ve zvonici visely po Mockerově rekonstrukci, tu nezůstal už žádný. A tak se znovu odlévaly a znovu sestěhovávaly z jiných míst.
Jsou tu pořád, i když ještě ne v plném počtu. Kdo ovšem chybí, je hlásný. Naposledy tu v roce 1945 bydlel Karel Trnka a měl tak z první ruky pohled na bartolomějský chrám, v březnu poničený spojeneckým bombardováním Kolína. Vůbec poslední hlásný, Jan Kamarýt, odtud odešel v roce 1952. Podstřešní světnička definitivně osiřela a dnes tu mezi jejími stěnami chodí jen turisté. Z oken si dopřávají výhled, který živil zvoníky a hlásné po čtyři a půl století. Kolín, stojící "v pěkné rovině", je odtud jako na dlani.
http://HN.IHNED.CZ autor: Marie Trávníčková
