Jak Jistebnice o kancionál přišla
V roce 1872, kdy spor o pravost rukopisů Královéhradeckého a Zelenohorského silně nabíral na obrátkách, štrachal mladičký synek jistebnického poštmistra Leopold Katz v útrobách místní fary. Jako student táborského gymnázia měl za úkol sepsat dějiny Jistebnice a hodlal k tomu prostudovat obsah farní knihovny. Jenže to, co tu v srpnu téhož roku šestnáctiletý mládenec objevil, předčilo všechna očekávání. Kupodivu, na rozdíl od zmíněných rukopisů, o pravosti jeho nálezu nikdo nepochyboval.
Podle historky, kterou jako dospělý sám šířil (a nikdo už nezjistí, nakolik je dramaticky přibarvená), nejdřív našel spolu se starými spisy latinský graduál, později odhadovaný na 70. léta 15. století a dnes uložený v Národním muzeu. To samo by na slušný Leopoldův úspěch stačilo, ale překvapením nebyl konec. Když při prohlížení obsahu staré almary ukládal zpátky pročtené knihy, zahlédl, že za prkénkem v levé spodní přihrádce ještě cosi je. Sáhl a vytáhl další staletý zpěvník, vázaný v dřevěných deskách, potažených černou rozežranou kůží. Slova, která v něm našel, už ovšem nebyla latinská, ale česká...
Leopold měl tehdy dost zkušeností a rozumu, aby se stařičkou knihou zacházel náležitě. Opatrně ji vrátil do almary, pak sedl a - protože byly prázdniny - napsal svému táborskému profesorovi Hynku Mejsnarovi. Rukopis se tak nakonec s posvěcením jistebnického faráře Josefa Schullera dostal až do rukou Františka Palackého, který potvrdil jeho cennost a rozhodl se ho získat do sbírek Národního muzea. Jistebnický farář souhlasil, co víc, kancionál velkomyslně muzeu daroval. Jedna z nejvzácnějších knih naší historie je tam dodnes.
Čím je zpěvník tak vzácný? Představuje vůbec nejstarší známou sbírku duchovních zpěvů přeložených z latiny do češtiny, doplněných zápisem světských lidových písní. Na jeho stránkách mimo jiné najdeme česky Otčenáš, píseň Zdrávas, Maria a vůbec nejstarší zápis husity proslaveného bojovného chorálu Ktož jsú boží bojovníci...
Odhady prvních historiků, kteří kancionál studovali, kladly jeho vznik do 70. let 15. století, nejnovější průzkumy jsou smělejší: s velkou pravděpodobností se dá mluvit o časech kolem roku 1420. Otázkou, na kterou dodnes není odpověď, zůstává, kdo a pro koho kancionál sepsal a jak se dostal do malé Jistebnice, nenápadně ležící severozápadně od Tábora, protože nikdo nepředpokládá, že se zrodil přímo tady. Slovo Jistebnický jen označuje místo nálezu. A tak historikové mají k dispozici pouze dohady a hypotézy, byť stále zasvěcenější.
Výtvarně nijak efektní, spíš skromná kniha se patrně rodila na počátku husitských bouří, a to s velkou pravděpodobností v okruhu pražské univerzity, která se už v prvních desetiletích 15. století snažila převádět latinské liturgické texty do lidové češtiny. O tom, jestli se už tehdy dostal zpěvník do Jistebnice, se dá zase jen spekulovat. Na otázku "Jak?" by možná odpověď byla. Když Jan Hus, vypovězený z Prahy, odešel v roce 1413 do jižních Čech, našel také v okolí Jistebnice silnou podporu, která pokračovala i po Husově smrti. Husitský kněz Petr Hromádka z Jistebnice patřil dokonce k hlavním zakladatelům Tábora, kam v roce 1420 přivedl husity z vypáleného Sezimova Ústí. Mezi těmi zástupy byli i lidé z Jistebnice, kde se podobojí přijímalo už od roku 1417. A za zmínku snad stojí i fakt, že z nedalekého Borotína pocházel Jan, mistr na univerzitě pražské, což mohla být jedna z cest, kterými kancionál na reformně smýšlející Jistebnicko připutoval.
Jaké byly jeho osudy ve skutečnosti a proč si až do roku 1872 nikdo nevšiml, jaký poklad stará knihovna jistebnické fary skrývá, se ovšem stále neví. Dnešní historikové dokonce považují za velký omyl, že jeho sláva nepřekročila hranice Čech, protože i v rámci celé západní kultury se dá považovat za nejstarší doklad reformního úsilí překládat latinské liturgické texty do lidového jazyka.
Naopak Jistebnice, posazená do krásné a památkami i přírodou bohaté krajiny, si "svého" kancionálu váží. Ten, který je tu dnes k vidění v Pamětní síni Richarda Laudy, je sice jen kopií, ale i tak stojí za to. A připomeňme ještě, že v roce 2005 Národní muzeum připravilo první díl jeho nového, kritického vydání.
http://HN.IHNED.CZ autor: Marie Trávníčková
